Demokracie jako vláda lidu, lidem a pro lid musí být nadále nejzákladnějším způsobem správy věcí společných, tedy veřejných, v České republice. Nemělo by jít jen o vládu demokraticky zvolené většiny, ale také respektování menšinových postojů. Dále pak o předvídatelnost právního řádu a ústavního pořádku, právní jistotu a legitimní očekávání všech vrstev společnosti.

Rovnováha musí být dána systémem vzájemných brzd a vyvážení mezi jednotlivými institucemi s velkým akcentem na princip subsidiarity. O věcech veřejných mají maximálně rozhodovat instituce a orgány co nejblíže občanům a od nich odvozené. Základem státu má být rodina, samosprávná obec, samosprávný kraj, stát jako zastřešující subjekt společných záležitostí, které mají být vzhledem k povaze věci spravovány centrálně.

Základní lidská práva a svobody jsou nedotknutelné a nezcizitelné za všech okolností. Diskriminace všech možných druhů včetně nejrůznějších skrytých podob je nepřípustná. Za neměnný je považován i rozsah práv politických či sociálních.

Odpovídající vztah k zemi, kraji či obci, kde žijeme, je založen na uznávání tradic, hodnot a obyčejů, na kterých stojí naše společnost. Za podstatné lze považovat nezkreslené připomínání si důležitých historických milníků či významných osobností v rámci všech stupňů vzdělávání, ale také na vzpomínkových akcích. Aktivní lidé jsou garanty spolkové činnosti ve městech i na venkově. Jejich přístup utváří společenskou odpovědnost a buduje odkaz příštím generacím.

Česká republika jako suverénní země není izolovaným státním útvarem, její vystupování v mezinárodních vztazích vychází z geografické polohy a je utvářeno historickými okolnostmi. I kvůli tomu je a musí být nedílnou součástí mezinárodních společenství, počínaje OSN přes OBSE, Radu Evropy, Evropská společenství až po NATO, a to vždy se srozumitelnými, jednoznačnými a trvalými hodnotovými postoji.

Vzájemná solidarita by měla být záležitostí všeobecně uznávanou a deklarovanou. Samozřejmostí vyspělé společnosti je adekvátní solidarita v sociální a zdravotní oblasti. Nedílnou součástí je však i solidarita mezigenerační. Často se ovšem zapomíná na solidaritu územní, tedy mezi regiony v rámci celého státu. Zvyšující se rozdíly mezi životní úrovní center a periferních regionů či mezi městy a venkovskými oblastmi vyžadují zvýšenou pozornost státu v rámci koordinace regionální politiky, jejímž základním pilířem jsou samosprávné kraje.

Nakládání s veřejnými prostředky má být zodpovědnou a promyšlenou činností s dlouholetým výhledem. Důraz musí být kladen na efektivnost a účelnost vynaložených prostředků. Dotační politika by neměla být drobena na podporu maličkostí bez viditelného přínosu, ale cíleně jako motivace a stimulace potřebných aktivit s jasně definovaným veřejným zájmem. Vždy má jít o jeden z možných nástrojů realizace veřejné politiky.

Politické hnutí funguje na garantované pospolitosti členů se stejnými právy a povinnostmi. Vzájemnost je základním principem v uvažování a rozhodování.

Hnutí je otevřeno partnerské spolupráci se všemi nejen politickými subjekty, které mají obdobné vidění fungování správy věcí veřejných s podstatnou rolí decentralizace kompetencí i veřejných financí směrem do území.

Veškeré rozhodování a přístup k řešeným problémům musí být činěn na základě odbornosti a posuzován v mezích „selského rozumu“, protože nic se nemá přehánět.

Zdravý selský rozum vnímáme jako obecný princip, který má být užívaný nejenom v centrální politice, ale i při správě věcí veřejných na jakékoliv úrovni. Při rozhodování o rozvoji obcí, krajů i státu upřednostňujeme odbornost před aktivismem a národohospodářský přístup před slepou ideologií. Prosazování projektů generujících přidanou hodnotu jako zdroj ekonomické síly a sociální stability je předpokladem udržitelného rozvoje. Jestliže lze tyto principy lze praktikovat na místní i regionální úrovni, měl by toho být schopen i stát – bez předsudků, zbytečné ideologie, ale zato logicky a rozumně.